Zde se nacházíte: Úvod / Kollerová Eva

Kollerová Eva

Žena, která tančila na mědi

Paní Eva kollerová (1930-2002) se rozhodla stát se měditepcem ve svých čtyřiceti letech, v Austrálii, kam v 60.letech emigrovala se svým synem. Neměla žádného učitele, s kovem předtím nepracovala. Vypracovala se, skromné živobytí si zaopatřila průmyslovými výrobky (talíře, lampy, potahy dveří, krbů, digestoří…) Vedle toho vytvořila řadu volných prací, odrážející její osobité vizionářství.
Jaká byla Eva Kollerová? Není snadno ji popsat. Byla to pestrá osobnost, s mnoha vrstvami. Pro mnoho lidí těžko zkousnutelný podivín, až blázen. Za nejpřiléhavější termín považuji jurodivá. Jejími předky byli kováři a kameníci. Byla hravá a plná fantazie – ve strukturách kamenů, zmačkaného papíru, igelitu, skvrnách okamžitě nalézala tváře, figury, celá procesí – toť duchovní spřízněnost s Vladimírem Boudníkem. Měla přehršle nápadů na nové techniky, využití odpadových materiálů. Kterak hezky a účelně uspořádat zahradu, dům, věci v domě. Různé postupy pro vytváření frotážovatelných struktur. Vědomé řízení a využívání fyzikálních dějů – vpíjení, sedimentace, odpařování… Samostudiem si prošla mnoho oborů – medicína, geologie, astronomie, chemie, lidová etymologie… Přesto (nebo proto?) po celý život nenacházela spoluhráče.
Pohrávala si s různými materiály, klíčovým nosičem se však pro ni stala měď. Svým tepaným plechům – jsou to vlastně reliéfní závěsné obrazy – říkala trojrozměrný pointilismus. Zpracovávala je téměř výhradně kladivem (puncny používala na drobnější šperkařinu), což jejím věcem dodává jistou neostrost – nikoliv nepřesnost – obrysů. Stopy kladiva tvoří článkování samé. To dovoluje více možností „uvidění” forem. Měď se proměňuje spolu se světlem různých denních a ročních dob, ale také se změnou místa pozorovatele. Z jednoho místa ji neuvidíme „celou”. Tím se práce paní Kollerové liší od prací středověkých kovotepců, které jsou technicky neuvěřitelně dokonalé, ale formálně příliš doslovné.
Neměla speciální dílnu – pracovala vlastně v kuchyni. Stačil jí svěrák na upevnění kovadlinek, dřevěná miska a plsť jako měkká podložka. Větší formáty dělala na dece na zemi. I tabuli 2×1 metr vytepala do vysokého reliéfu – bez vyžíhání! To se týká zvláště dvou jejích majstrštychů – Portrétů galaxií. Galaxie byly její velké téma. K tomu andělé a figurální výjevy symbolického rázu.
Inspiračním zdrojem jí bylo hlavně pozorování přírodních dějů a jevů. Byla trpělivá a uměla si počkat. Krása barev a tvarů v čase i prostoru pro ni byla nevyvratitelným důkazem existence Boží. Dbala, aby čas na pozorování nebyl pozřen honbou za práporem či mamonem. Dalšími inspirátory byla hudba – Iron Buterfly, Pink Floyd, Jimmy Hendrix, a v neposlední řadě konopí. Od svých dvaačtyřiceti do smrti byla pravidelným kuřákem. „Kdo ale v hlavě nic nemá a očekává chemické kino, spláče nad výdělkem. Musíš mít své hračky v hlavě. Marihuana se pak na ně aplikuje jako nástroj. I tahle rostlina je od Boha”.
Byla skutečnou křesťankou. Ve dvaceti se sice dala exkomunikovat, aby se o pár let později vrátila. Obeznámila se s různými duchovními naukami — buddhismus, zen, islam, mormoni, aby nakonec definitivně zakotvila u křesťanství. Ovšem „neorganizovaně”,do kostela nechodila, opravněně přesvědčena, že bude považována za heretika. K vnitřnímu obrácení u ní došlo kolem čtyřicátého roku. Opečovávala své vnitřní spojení s Duchem Svatým, „přímou linku na Šéfa” – jak říkala. „On ti splní,co chceš, jenom tvá přání nesmí být všední (malé cíle). Když jsem prosila o talenty, dostalo se mi všeho – představivosti, tvořivosti. Jen jsem zapomněla požádat o ten obchodnický.” Archivovala štos odmítacích dopisů, na kterém měla jistě podíl i skutečnost, že neměla žádného školního absolutoria. Byla velice tolerantní ve smyslu rasových, společenských či generačních předsudků, avšak nekompromisní co se týče morálních postojů. Evangelijní „nesuď a nebudeš souzen” ji vždy zvedalo ze židle. „Svinstvo se má nazývat pravým jménem a odsoudit.” Ona lidem šlapala na kuří oka, často nevědomky, byla pokládána do cesty, coby kámen úrazu. Trpný rod je na místě, považovala se za hlásnou troubu – „do těch mých řečí se občas připletou informace, které já nevybírám. To musí zachytit ten druhý, já je hned zapomínám.” Byla svého druhu médiem, leč spiritismus i okultismus odmítala jako zbytečnou okliku. Na druhou stranu zas běžně užívala jistý druh automatické kresby… Jurodivá je to pravé slovo.


Tisk | Mapa webu | Nahoru